Děti srpna

Lebeděvův román odvozuje svůj název od srpnových událostí protigorbačovského puče z roku 1991. Před sídlem KGB je stržena socha Felixe Dzeržinského, zdá se, že se rodí nové století a „děti srpna“, mladí vítězové z moskevských ulic, doufají v rychlou demokratizaci země. Jeden z nich, vypravěč a hlavní hrdina knihy, si říká „Ta stará děvka, státní bezpečnostchcípla! Už nade mnou nemá moc, nemá moc nad nikým!“

A tehdy se mu dostává do rukou deník babičky, ve kterém zaznamenala rodinnou historii, avšak zcela utajila tajemství své lásky a dokonce i jméno vypravěčova dědy, jenž se prý ztratil v roce 1942. Kdo byl tento člověk, který se jednou v noci vrátil nečekaně z fronty, hýřil v restauracích a patrně měl ženy i v jiných městech? Agent NKVD, informátor? A vybrala si ho babička, jejíž rodina byla postupně decimována válečnými lety a stalinským terorem jen proto, aby ji ochránil?

Vypravěč začíná pátrat po stopách ztraceného předka a rozmotávat spletité klubko rodinných vztahů i tragických dějin bývalého Sovětského svazu. Jeho hledání mu přinese navíc i zvláštní obživu: nechává se najímat lidmi, jejichž příbuzní zmizeli v gulagu, aby našel jejich stopy či alespoň jejich hroby. Při svých dobrodružných cestách používá falešné dokumenty a dostává se na nejrůznější místa bývalého Sovětského svazu, hledá hroby uprchlých vězňů ve  stepích Kazachstánu, v Karélii objeví obludnou komunitu tuláků, mentálně retardovaných lidí a psů, udržovaných ve strachu za ostnatým drátem bývalým vězeňským dozorcem, dostává se do vojenské márnice blízko čečenské fronty…

 A spolu s ostatními dětmi srpna postupně přichází o iluze. Do prezidentského křesla se dostává někdejší agent KGB Putin a odkudsi se vynořuje nová tajná bezpečnost, o nic méně hrozivá než její předchůdci. „Kde byl ten moment, od něhož už nebylo návratu?“ táže se hrdina a nachází mrazivou odpověď: „Takový moment neexistoval. Socha byla stržena, ale železný Felix neopustil Lubjanku, stál tam neviditelný… minulost se vrátila a my v ní musíme žít.“